JUDr. Hynek Dostál

Profesor Emanuel Žák popsal Hynka Dostála takto: „Je idealista od svého dětství. Ideály náboženské, jak je sál v kolébce ze srdce své zbožné, dosud žijící matky, byly mu nejkrásnějším a nejdražším dědictvím, které si odnesl do země obchodu a zlata… Je typ idealisty, který je přesvědčen, že jenom veliká idea může býti vzpružinou národa, aby dospěl lepší budoucnosti. Pracuje pro její pochopení, šíří ji, chce ji vnuknouti, ji vštěpovati všude svému okolí. Je zápasník za ni vší energií své neúnavné, pevné povahy.“

 

Mládí v Rakousku - Uhersku

Hynek Dostál se narodil 29. prosince 1871 v Boršicích u Buchlovic v domě č. 92, jako druhé dítě manželů Ignáce a Marie Dostálových. Byla to početná tradiční katolická rodina, která se živila zemědělstvím a sadařstvím, příležitostně opravou obuvi. Z jejich manželství vzešlo jedenáct dětí, z toho pět chlapců a šest děvčat, které se snažili, přes veškeré těžkosti, vychovat k lásce bližnímu, Bohu a církvi. Mladý Hynek chodil v Boršicích do obecné školy. Gymnázium studoval v Uherském Hradišti, v Přerově, Olomouci a v Havlíčkově Brodě. Po krátké službě v armádě dokončil studia na Hornické akademii v Příbrami. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze vystudoval práva (obor státní účetnictví).

Hynek byl pokřtěn 30. prosince, roku 1871, boršickým kaplanem Ignácem Alfonsem Kašpárkem na jméno Ignác. Celý život mu však říkali Hynku, což je domácká "zdrobnělina" od španělského Hinigo - Ignác. Za kmotry při křtu šli Matěj a Anna Gabrielovi, čtvrtníci z Boršic.

Při svých studiích v Havlíčkově Brodě navázal vztah se svou budoucí manželkou Annou Brzorádovou. Z Boršic jí 8.ledna 1897 píše: „Děkuji ti za tvůj vroucí a upřímný dopis, v němž je projeveno tolik veliké lásky. Není v něm jediné řádky, v níž bych nemohl číst jako ve tvém srdci, ve tvých očích a tvé drahé tváři Lásku – samou Lásku! Tvé srdce říká: ‚dovol mi, abych nesla všechny smutky tvého srdce a předala mu všechny své radosti‘ – ano, tak bije tvé srdce a má odpověď tobě je následující: Dejte mi mou malou Aničku a budu zcela šťastný. Tolik mě mrzí, že moje malá Anička měla tak smutné Vánoce. Dej, Bože, kéž je to jeho svatá vůle, abychom Vánoce v budoucnosti mohli trávit spolu, a ať už jsi přišla, Aničko, o jakékoli radosti o těchto Vánocích, abych ti jich mohl poskytnout tisíckrát více.“

Dále Hynek popisuje jak si tehdy rodina ulehčovala trpký život hudbou a zpěvem. Vzpomínám si na vyprávění rodáků, kteří pamatují jak u „Dostálků“ bylo vždy veselo a ve dvoře se po večerech scházeli přátelé, aby si zahráli a zazpívali krásné slovácké písničky. „Ignácův bratr Raymund (tj. náš prapraděda) si přinesl housle. Vojtěch a Josefína mají také housle. Tito tři hrají základ, zatímco my s Metodějem hrajeme první housle a tatínek hraje na flétnu. Může se ti zdát, že je to kapela velmi malá, ale dobře se hodí pro naše národní písně a tance, obzvláště když je doprovázena zpěvem. Maminka, malý Václav, Stanislav a Valinka zpívají. A to bys pak slyšela národní hudbu a zpěv hluboce prožívané beze strachu z jakékoli kritiky. A to nejsou žádní absolventi hudební konzervatoře, ale obyčejní lidé, kterí mají hudbu v krvi. A miminko v kolíbce, které ještě neumí mluvit, už písničku, melodii brouká."

Dopis dále odkrývá těžkou dobu nevolnictví obyčejného rolníka na Slovácku. Hynek plný odhodlání nastiňuje své životní vize, které touží naplnit v Americe: „Můj dědeček hrál jako nevolník zemědělcům, kteří byli také poddanými svých pánů na Velehradě. Poddaný hrál poddaným donuceným k nevolnictví, hrál, aby ulehčil a osladil jejich hořký osud. Dědeček (tj. Martin Dostál - náš společný předek) hrával už v roce 1848, na obranu své svobody, ale zlomili mu smyčec a zničili housle. A obojí pak předal svým synům a vnukům jako dědictví. My jsme to slepili, opravili a dali vše do pořádku a první tahy vybledlých strun – jak to byly smutné melodie, jak smutné slovanské písně. A oni se diví a stěžují si, že jsou ty slovanské písně, že je ta slovanská hudba tak smutná!

Však se podívejte do našich malých vesniček, třeba do malé vesničky Boršice, a tam vám povědí. Ano, ano, zlomili naše hlasy, zadusili je a pokořili.“ Dále pokračuje Hynek Dostál úvahou o svém budoucím povolání, které ještě není konkrétní, ale bude vyjádřením jeho postoje k Rakousku-Uhersku. Vidí, že politické poměry se jen tak nezmění, a už nedokáže žít v tomto prostředí a oddávat se pasivitě. Svůj životní cíl spatřuje v pomoci svému lidu, přičemž jeho názory a politická situace mu nedovolují více pobývat na území monarchie, a proto vážně uvažuje o odchodu do USA.

„A když o tomto píšu, Anno, už jsem ti svěřoval program, cíl svého života? Chci sloužit, zcela úplně v zájmu svého lidu. Chci nabídnout všechno, všechno, dokonce i svůj život.... Nemáš představu o tom, jak to dusí mé srdce, když, s nejlepšími úmysly,v zoufalství zatínám pěsti. Protože nemohu hledat cestu v situaci, spoutané chudobou. Jediný důvod, proč chci jet do Ameriky, je abych mohl odtud psát do své vlasti o tom, co mučí největší hlubiny mé duše. Tady je mnoho tance, mnoho rojení, ale žádný med. V tom leží budoucnost naší vlasti, Aničko moje, kdybys tak mohla alespoň slyšet některé projevy na našich shromážděních, které se šíří mezi studenty a vysokoškoláky. Mnohokrát bych nejraději z pouhé hanby a samou ostudou a rozpaky odešel, než abych poslouchal ty nezralé, bezmyšlenkovité a hloupé názory a závěry.“

Závěr dopisu je plný lásky k milované Anně a odhodlání jít přes všechny překážky. Hynek musel prožívat nejistou ve vztahu ke své budoucí ženě, protože věděl, že rodina Anny Brzorádové není nakloněna tomu, aby ho následovala do USA. V době napsání tohoto dopisu působil Hynkův starší bratr P. Josef Dostál již rok zdárně v Americe, a patrně i jeho vliv utvrdil Hynka v rozhodnutí emigrovat. Nasměřoval tedy svou naději k Americe.

„Můj drahý andílku, je čas, abych tento dopis zakončil, protože mi zhasíná světlo. Je půlnoc. Zítra v pátek ti napíšu více. Dobrou noc. Spi sladce. Objímá tě nade všechna slova tě milující tvůj Hynek. Beru do ruky pero, abych ještě, moje malé srdíčko, dokončil dopis, který jsem začal psát včera. Uzavírám jej nejen těmito slovy. Miluji tě více, než můžeš kdy pochopit, kéž dá Bůh, abych dosáhl cíle, jehož cesta je poseta tolika kameny a trny. Ale kdo se bojí překážek, ničeho nedosáhne. Směle půjdu na cestu bouřek a blesků. Bratr Josef nám poslal výstřižek z amerických novin, kde ho chválí za jeho vynikající práci mezi českými přistěhovalci. Češi, stejně jako Poláci a dokonce i odpadlíci, jimž káže o Bohu, ho milují. Zprávy o tom nás samozřejmě naplnily radostí, obzvláště maminku, která tak často vzdychá a jejíž oči se plní slzami, kdykoli na něj pomyslí. Pošta čeká, musím končit. Líbá tě, objímá tě, drží tě blízko svého srdce, tvůj, vždy tvůj Hynek. Pěkné pozdravy od nás všech tady v Boršicích u Buchlovic."

Odchod do Ameriky

Po studiích se Hynkovi nabízela práce ve státních službách ve Vídni. Když ale obdržel telegram od svého bratra P. Josefa, aby vyučoval na české farní škole v městečku Spillville, rozhodl se na podzim r. 1898 odcestovat za moře. Ihned nastoupil na kantorské místo uvolněné p. Johnem J. Kovarikem, který zde učil imigranty téměř čtvrt století. Spillvillským dětem se Hynek věnoval jen dva roky, neboť r. 1900 nařídil arcibiskup Keane z Dubuque, že na školách mohou učit pouze řeholní sestry. Přišly tedy sestry benediktinky a Hynek si musel hledat nové zaměstnání. Mezi tím přicestovala do Ameriky Hynkova snoubenka Anna. Mladí snoubenci si řekli své „ano“ 12. září 1899 v kostele sv. Václava ve Spillville. Oddával je tamní farář P. Josef Dostál, Hynkův bratr.

zleva: farář Josef Dostál, JUDr. Hynek, Viola, Anna Brzorádová (provdaná Dostálová), Josefa a Ludmila - kromě Anny - jsou všichni sourozenci Dostálovi z Boršic.

V pamětech neteře Anny Brzorádové stojí: „Bylo velké pobouření v rodině, když se teta rozhodla odjeti za ním. Vyplula dne 29. 8. 1899 narychlo parníkem „Kaiser Wilhelm“ z Brém do New Yorku, kam 5. 9. doplula, byla očekávána svým ženichem a 21. 9. měla svatbu.“ Po svatbě novomanželům začínají roky kočovného života. Stěhují se do Chicaga, kde se Hynek stal nakrátko redaktorem česko-katolického deníku Národ. V Chicagu přichází na svět první dítě, dcerka Ludmila. Na tři měsíce se pak Hynek přestěhoval do Yankton, v Jižní Dakotě, aby pracoval pro lékarnu Dr. Sebiakina Rosse. Anna se s dítětem vrátila do Spillville. Po čase se vrací i Hynek a pracují na farmě u příbuzných.

Měli spolu 7 dětí: Ludmilu, Stanislavu, Mojmíra, Václavku, Jarmilku, Bohumila a Vladimíra. Nejmladší Vladimír M. Dostál (1915-2001), byl radní a starosta města Cansas, vystudoval práva stejně jako jeho syn James S. Dostal. Hynkova dcera Ludmila (16.12.1900 - 21.1.1994) se provdala za Vaňka a jejich potomek je dosud žijící Charles Williams, který vytvořil na rodinu vzpomínkový "Dostal project" - dostupný na internetu na YouTube. I z jejich projektu občas čerpáme a doplňujeme informace.

Počátky jeho veřejného působení

Od srpna 1902 rediguje Hlas a Dějiny Čechův Amerických. Také spolupracoval s dalšími krajanskými novinami a časopisy jako např. Katolík, Katolický Sokol, Našinec, Česká Žena. Posledně jmenovaný časopis byl redigovaný Hynkovou ženou Annou, která publikovala pod pseudonymem Anna Čechová řadu pěkných článků vzdělávacích, poučných a apologetických. Časopis byl věnovaný českým katolickým ženám a dívkám v Americe. Když přijel v roce 1902 do Spojených států profesor T. G. Masaryk, navázal styky s mnoha českými organizacemi a s českým tiskem. Tehdy se také poprvé setkal s JUDr. Dostálem.

Během Světové výstavy v St. Louis se v září 1904 uskutečnila panslavistická žurnalistická konference a JUDr. Hynek Dostál byl zvolen jejím předsedou. Na konferenci se sešlo na 200 000 účastníků. Přednášky se snažily osvětlit dějiny slovanských národů, představit Americe národnostní problémy a otázky. Později napsal brožurku o prvním česko – katolickém sjezdu v St. Louis (1907). Vedle politických a novinářských aktivit se Dostál angažoval i v oblasti charitativní. Byl jedním ze zakladatelů Hessounova českého sirotčince ve Fentonu u St. Louis, Mo. Sirotčinec byl veřejně uznán v roce 1908 a existoval až do roku 1952. Mnoho let toto dílo zaštiťoval svou autoritou a sháněl finanční prostředky. Na začátku I. světové války svým dílem přispěl k ustavení České národní aliance (5. září 1914), která se stala centrem činnosti a financování v prvních letech za osvobození vlasti.

V srpnu 1914 napsal burcují vlasteneckou báseň s titulem Válečná píseň amerického Čecha, kde se vroucně obrací k sv. Václavovi a vyzývá do boje proti našim dlouholetým nepřátelům. Tato výzva v Americe silně zapůsobila i na svobodomyslné krajany, takže se stala propagačním letákem k národnímu odboji. V celé řadě přednášek Hynek propagoval myšlenku obnovení samostatného českého a slovenského státu, která nacházela podporu v hlavních českých komunitách v USA. V únoru 1916 se vytvořila v Paříži Česká národní rada, ve které prof. Masaryk soustředil své úsilí na Spojené státy, a to za vydatné pomoci Hynka Dostála. V únoru 1917 byl založen Národní svaz českých katolíků (N.S.Č.K.) v USA, který v listopadu téhož roku poslal papeži Benediktu XV.memorandum, žádající samostatnost Čechů a Slováků ve svobodném státě. To byl požadavek na změnu politiky Vatikánu, který do té doby stále podporoval rakousko-uherskou monarchii.

Hynek Dostál v americké uniformě v době 1. sv. války

Poslední májový den 31. 1918 podepisuje Dostál s T.G.M. a dalšími signatáři Pittsburskou dohodu. Masaryk dvakrát jej navštívil v redakci Hlasu v St. Louis, aby spolu hledali cesty k budování nového demokratického státu. Sen o svobodě se mu naplnil, ale druhý bolestně odchází. Jeho žena umírá na rakovinu prsu a na něm zůstává starost o šest dětí. Veškerou péči o děti postupně zvládá jeho nejstarší dcera Ludmila, která po mamince přebírá i redigování České Ženy.

Pracovní návštěvy Evropy a Československa

Československo navštívil JUDr. Dostál s bratrem P. Václavem poprvé v roce 1919, a to jako delegát Národní katolické válečné rady (v hodnosti kapitána), s úkolem získat pro ni informace o postavení katolické církve a lidu v evropských zemích. Před návratem do USA v květnu téhož roku přijal Hynka Dostála na soukromé audienci papež Benedikt XV. O rozmluvě, vedené v latině, víme pouze to, že projednávali náboženskou a kulturní situaci v ČSR a vztah mezi katolíky a čs. vládou. V roce 1921 Hynek Dostál (důvěrník Národní rady v Praze) přijíždí do Československa znovu. Navštěvuje se svou šestičlennou sokolskou družinou Orelský slet v Brně (1922), kde získali druhé místo. Na žádost olomouckého arcibiskupa Stojana se stal členem komise, která odjela do Polska (Volyň) seznámit se s poměry mezi tamějšími českými vystěhovalci. Pak pokračoval na Slovensko a do Vídně, kde přenášel na mnohých místech.

„I veliká česká kolonie na Volyňsku (jež po válce připadla k Polsku) je předmětem obětavé misijní práce Apoštolátu. Po volyňském zájezdu amerického cyrilometodějského horlitele, red. Hynka Dostála, vysílá apoštolát na Volyň české misionáře (P. Stříže a dra Žůrka) a stará se o šíření českých knih.“ Další významná Dostálova cesta do Evropy začala koncem roku 1926. V Brně podstupuje u svého přítele prof. MUDr. Petřivlaského operaci kvůli vážným střevním potížím. Nejspíš trpěl rakovinou konečníku.

Po rekonvalescenci odjíždí do Říma, aby přijal čestný doktorát od Pontificia Academia Tiberniana za práci v literatuře, apologetice a vědě a stal se jejím dopisujícím členem. Papež Pius XI. ho vyznamenal křížem Pro Ecclesia et Pontifice. Během pobytu v Římě jednal s kardinálem Pietrem Gasparrim a nunciem v ČSR F. Marmaggim. S dalšími osmi kardinály se zúčastnil položení základního kamene české papežské koleje v Římě – Nepomucena (31. 5. 1927).

V Itálii jedná s P. Ignácem Stuchlým a generálem řádu P. Rinaldim a na jeho žádost velmi významně pomohl českým salesiánům získat budovy ve Fryštáku u Zlína. V jednom dopisu od P. Stuchlého už z Fryštáku je uvedeno: "Jestli nám P. Bůh doposud tak žehnal, musím to připsat Panně Marii Pomocnici a našim dobrodincům. Přikládám do tohoto dopisu 2 fotografie a jednu Franty (Petra - měl 19 let pozn.) z Boršic, který bude 29.11. oblečen. (říjen 1928). Tento dům slouží salesiánům dodneška a nese název: Dům Ignáce Stuchlého. Za několik málo dní už JUDr. Dostál opět působí na svém rodném Slovácku, kde se pomalu připravuje V. unionistický kongres na Velehradě. V slavném létě 20. - 24.7. 1927 začíná V. unionistický kongres, který byl velmi pečlivě připraven a reprezentoval kus nové horlivé práce pro myšlenku unie. Mezi mnohými přednášejícími a referenty se objevil i JUDr. Dostál, který promluvil na téma: Myšlenka unionismu v Americe.

V červnu 1928 obdržel od papeže hodnost rytíře Řádu sv. Řehoře Velikého. Je to nejvyšší pocta, které může v katolické církvi dosáhnout laik a uděluje se jako uznání mimořádných zásluh a výkonů pro církev a vlast. V miléniovém roce 1929 přijíždí skupina krajanů z USA v čele JUDr. Dostálem, aby darovali novou čelenku určenou pro lebku sv. Václava, kterou nechali vyrobit z darů krajanských žen v Americe. Také podpořili manifestaci legionářů – katolíků, která probíhala v rámci svatováclavských oslav v Praze. Významný rok 1929 byl také velmi plodnou etapou Apoštolátu Cyrila a Metoděje, který se rozhodl uspořádat v rámci miléniových oslav v Praze Orientální sjezd.

Hynek Dostál s lebkou svatého knížete Václava a ozdobnou čelenkou - darem katolických žen z USA (1929).

Podle kroniky obce Boršice, přijal Hynek Dostál 6.října, 1929 na schůzi obecního zastupitelstva v Boršicích od starosty pana Andrýska diplom s udělením Čestného občanství obce Boršice.

Ocenění zásluh a závěr života

K šedesátinám (1931) byl Dostál oceněn Vatikánem jubilejní medailí papeže Pia XI. a vysokým řádem Komandéra de Mercedes cum Titulo Veteris Commandae Sanctae Ruphinae Roma. Mezi gratulanty z ČSR najdeme arcibiskupy Prečana a Kašpara, biskupy Stavěla a Kupku, osobnosti z Olomouce J. Hejčla, J. Vašicu, J. Vyvlečku, J. Nevěřila, F. Cinka, Z. Ledochowského, S. Zelu, J. Matochu, M. Hrubana, místopředsedu čsl. senátu. Déle představené klášterů např. S. Braita OP, Timoteje Kyselého OFMCap, opata a senátora M. Zavorala OPraem, spolužáka z gymnásia J. Fajnora, prvního presidenta nejvyššího soudu v ČSR, a mnohé jiné význačné osobnosti.

O dva roky později se v St. Louis v osadě sv. Jana Nepomuckého konala velkolepá slavnost předávání vysokých papežských a církevních řádů redaktoru Hlasu JUDr. Hynku Dostálovi, dr.h.c., biskupem lincolnským Ludvíkem Kučerou, po slavné pontifikální mši svaté. Byly přítomny tisíce českých i slovenských katolíků, množství kléru, významných osobností a přátel. „Byla to dojemná chvíle. Msgre. Viktor Mlejnek místo čtení úředních bull, jež doprovázejí vyšší papežské řády, uvedl jména všech sedmi vyznamenání, jichž se Dr Hynku Dostálovi dostalo, a zároveň význam jejich vysvětlil. Na to J. E. nejdůst. biskup Ludvík Kučera řády ony posvětil jakož i komandérský plášť a sedě na trůnu, klečícímu Dru H. Dostálovi je na prsa připjal, pláštěm jej oděl a udělil mu své biskupské požehnání.“

Nejspíše se jednalo o tato vyznamenání: velitel pevnosti sv. Rufiny, rytíř sv. Jiří, dále tři kříže: Pro Pontifice et Ecclesia, Lateránský kříž a Pro Fide et Ecclesia, který obdržel za práci v Rusku. Dále získal čestný doktorát od Pontificia Accademia Tibernia. Tato ocenění obdržel především za diplomatickou činnost (kultura, náboženství, vztahy státu a církve) v ČSR, Polsku, Rusku, Americe. Dále za šíření Apoštolátu Cyrila a Metoděje (unionismus), apologii a spolupáci při projednávání důležitých otázek s papeži Benediktem XV. a Piem XI. Významného uznání se mu dostalo i od oficiálních československých a amerických míst, když ho 23. září 1937 prezident Roosevelt jmenoval československým konzulem v St. Louis.

Bohužel politická situace v Evropě se zhoršovala a bolestně zasáhla i Hynka Dostála. Ten, který pomáhal republice ke svobodě, viděl, jak svobodné a nezávislé Československo ztrácí svou nezávislost. Po Mnichovské dohodě se snažil svými přednáškami změnit situaci, ale jeho úsilí už bylo marné. Množství práce a celkový vývoj v ČSR se projevily i na jeho zdraví, které se stále zhoršovalo, až mu museli v důsledku cukrovky amputovat jednu nohu. Po obsazení Československa Němci byl JUDr. Dostál uveden na černé listině a byl mu zakázán vstup do ČSR. Hitler údajně vydal rozkaz, aby byl v případě příchodu do vlasti okamžitě zastřelen. 

 

Nemoc pokračovala a 28. června 1943 JUDr. Hynek Dostál zemřel ve věku 72 let na následky cukrovky a kornatění tepen. Pohřebním obřadům předsedal jeho bratr P. Václav Dostál. Pohřbu v St. Louis se účastnilo šedesát kněží z různých částí země a také několik zástupců československé vlády. Je pochován vedle své ženy na hřbitově sv. Petra a Pavla v St. Louis.

Časopis Katolický dělník tehdy napsal: „Ještě se bude dlouho vzpomínat na jeho skvělé přednášky. Jako redaktor neustále promlouval ve svých komentářích a lidé dychtivě naslouchali jeho slovům. Měl vždycky co hodnotného říci a byl kultivovaný a učený. Vzbuzoval úctu u kleriků, bez ohledu kam přišel. Bylo radostí jej slyšet citovat latinské a řecké prameny, duchovní i světské. Přednášel v češtině, slovenštině, polštině a ruštině. Dělal čest svému Bohu, katolické církvi a své rodné zemi a zemi, kterou adoptoval.“

JUDr. Hynek Dostál redigoval týdeník Hlas téměř 42 let. Během těchto let nashromáždil přes 1 500 000 dolarů na dobročinné účely, včetně financí pro Hessounovův sirotčinc. Po jeho smrti nastoupil na jeho místo syn Mojmír. Doba však nepřála českému jazyku a Hlas nakonec podlehl poklesu českých čtenářů v této oblasti. Přestal vycházet 14. dubna 1950. Budova tiskárny byla zapsána jako historická památka, ale po požáru v roce 1980 byla zbořena.

(Sestaveno na základě Vojtovy diplomové práce)

 

Na ceduli v Boršicích je chyba v roku narození! Má být: 29.12.1871